Máme doma vílu

Nikol (info@milackove.net), 6. červen 2008 15:29, počet komentářů: 1 zobrazit komentáře

Kdysi pravil moudrý William Shakespeare:"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši." Dovolím si Vám předat několik slabik, které mně a mého partnera spojily s jistou světle želvovinovou a intenzivně mnoukající princeznou, aneb cesta od sushi ke kočce. Šli jsme s přítelem na oběd na sushi v centru města do jistého poměrně zdobného komplexu, kde kromě sushi mají i malý (a drahý) zverimex. Protože doma s rodiči máme naši milovanou, tmavě želvovinovou kočičku Ťapulku, chtěla jsem ji rozmazlit trochou dobrot a po výborném obědě jsme se zastavili ve zverimexu. A měli tam fretky. Nevím proč, ale hrozně mě spící mláďátka pruhovanými kožíšky upoutala. Prohlížela jsem si je, jak se k sobě choulí, a vypadají více než roztomile.
Když jsme pořídili všechny paštičky a dobrotičky pro naši číču, vyrazili jsme směrem domů za Prahu.
U Průhonic jsem dostala chuť fretky znovu vidět, tak jsme se stavili ve stejném zverimexu, akorát že v jiném obchodním centru s domněnkou, že když mají fretky v prodejně A, v prodejně B nebudou chybět (kde bychom byli bez globálních řetezců (:). Fretky tam měli, další klubko roztomilých mláďátek, a k tomu klec se třemi koťaty. Dvě siamská, jedno krémový kříženec, k prodeji za několik tisíc korun. Koťata spala v plátěném lehátku v kleci, tulila se k sobě, a najednou jsme si s partnerem uvědomili, že chceme už docela dlouho kočku. Tedy že on ji chce. Ale přece nebudeme koťata kupovat. Navíc kde už jsem podobnou scénu s vysokou klecí viděla?
V městském útulku Měcholupy. Mají tam poměrně hezky udělané venkovní výběhy, které uvnitř mají jakoby klecové dveře, přes které je vidět dovnitř na všechny kočky v "kotci."
Byly čtyři hodiny, a z náhlého impulzu jsem zavolala do městského útulku, zda mají nějaké kotě.
Milá paní mi řekla, že jen málo, ale že jsou otevřeni až do pěti, a že se můžeme přijet podívat. Tak jsme vyrazili - jen se podívat.
Byl krásný den. Modré nebe nad Prahou, tu a tam nějaký skvostně jemný obláček, a volné silnice až do Měcholup. V útulku žádní návštěvníci nebyli, jen my a milá ošetřovatelka. Ukázala nám dvě koťátka, která ale musela do domácnosti společně, a za jednou klecí jsme si všimli malé, určitě ani ne roční kočičky, jak se snaží vysápat ven. "A té je kolik," zeptala jsem se. "Vypadá ještě jako kotě."
"To nevíme, ale tak asi sedm měsíců, možná rok."
"A je kastrovaná?"
"Ano, musí být."
To mě trochu překvapilo, kočička vypadala opravdu malá. Ošetřovatelka otevřela klec, a hravá a mazlivá kočička vyšla opatrně ven. Vzala jsem ji do náruče a cítila, jak vrní. Pak si ji vzal můj partner, a už ji nepustil. I když jsem smlouvala za jiného kocourka, který se uvelebil prozměnu u mně, odešla s námi domů tahle hravá, maličko plachá číča. Zaplatili jsme poplatek 230,-, přikoupili přepravku za 210,-, odevzdali nacionale a kočička, kterou můj partner pokřtil na Amélii, s námi jela domů.
Celou cestu promňoukala, proplakala a prokníkala, během které moje sestra nakoupila záchod, mističky a vše potřebné pro ubikaci nové kočičky v domácnosti mého partnera.
Když jsme ji pustili poprvé z přepravky, neváhala vteřinu a utíkala k miskám, kde snědla celý jeden pytlíček a půl misky granulí. Pak se jala zvědavě prohlížet byt, a když vlezla poprvé do postele, uvelebila se tam a klidně předla, byla zřejmá jedna věc: Amálka je doma.