Jak jsem hořkla nad inzercí

Nikol (info@milackove.net), 13. listopad 2007 13:49, počet komentářů: 10 zobrazit komentáře

Miluji kočky. Vždycky jsem je milovala, respektive od momentu, kdy si nás přivlastnila ta první.
Jako každé správné dítě jsme si já i moje sestra ve věku prvního stupně ZŠ poctivě a se skálolamačskou vervou přály pejska. Příroda a zvířata mě fascinovaly odjakživa a mít vlastní zvířátko jsem toužila od útlého dětství - obzvláště tedy pejska.
Nicméně porevoluční podmínky panelákových bytů na pražském sídlišti, kde jsem vyrostla, nebyly právě nakloněny mým jezevčíkovým touhám, takže po zlomení neúnavného odporu rodičů se kompromisem mezi křečkem a dogou stala - kočka.
Jednoho dne jsme odjeli jako tradičně na chalupu, kde na nás čekala bíločerná, umouňěná a vyplašená kočička, kterou soused uhnal nejspíš někde v hospodě za panáka hruškovice - Pacička. Okamžite jsme si ji zamilovali. Měli jsme pro ni nachystanou přepravku, doma domeček z kartónu, záchod a kupu hraček. Byla s námi docela dlouho, mazlivá a hodná, když se jednou na chalupě, kde normálně vždy trefila zpět, prostě - ztratila. Jestli utekla nebo padla za obět myslivcům, nevím, ale po čase se u nás objevilo malé bílomourovaté kotě - Lumpík. Sladký, oplácaný, hravý, mazlivý, lehce naivní, ale hodňoučký Lumpík. Byl s námi mnoho let, ale nakonec padl za obět kolům nějakého řidiče (nemyslím si, že jsem někdy v životě tak strašně plakala, jako tehdy). Tak přišla další kočička - želvovinová Ťapulka. Je s námi už deset let. Příjemně neurotická i hodná, když je potřeba, zkrátka kočka, jak se patří.
Od dob, kdy jsme se stali kočičími svěřenci, jsem se naučila bezmezně obdivovat z věkem nemizící krásu kočičího těla, kočičí bystrost, nezávislost, laskavost, ochotu dát najevo - táhni k čertu, když se jim zrovna nechce (cokoli), schopnost poznat, když je člověk na dně, všeho nechat a přijít, ráno skákat po milovaném páničkovi, dokud se laskavě neprobere a nedá milé Ťapulce nažrat a je jedno, že šel před dvěma hodinama spát, pozvracet celý koberec, který budu čistit přes dvě hodiny, když v koupelně jsou kachle, co můžu setřít za deset minut, prostě mít k šílenství dohánějící zápory i naprosto neodolatelné klady. Být prostě úplně normální kočka (-:
Kočka má zvláštní schopnost - na rozdíl od psa - dávat člověku neustále najevo, že ho absolutně nepotřebuje (což od nich mnohé lidi odrazuje), ačkoli s ním jde stejně každý večer spát do postele. A stejně jako kočka dokáže vzbuzovat vyjímečný obdiv a lásku, dokáže stejně dobře vzbuzovat nevšední nenávist a mnohým kočkám je ubližováno, bezcitně se topí jejich potomstvo a bere se to v civilizované společnosti za běžný a přijímaný standard (slyšeli jste někdy o tom, že by někdy někdo utopil štěně??) a opuštěné kočky mají své akcie o dost níže, než pejsci.
Pejsky mám také velmi ráda; jsou věrní, důvěřiví, oddaní a člověk má mnohdy pocit, že bez svého pána zemřou žalem (na rozdíl od kočky, která se bude starat leda o to, kdo jiný jí ráno ohřeje mlíko (-:). Zároveň se mi zdá, že kromě "krysopsích" - jak říká jeden kamarád - plemen do kabelky, je úroveň chovu pejsků u nás i péče o ně v rámci možností na velmi dobré úrovni. Já sama bych o jiném pejskovi než z útulku neuvažovala; z čistokrevných psů se mi vždycky strašně líbil perský chrt Saluki pro nádhernou aristokratickou důstojnost, co z něj dýchá a Napoli (neapolsky) Mastiff pro tak dobromyslnou tlamu a přitroublý výraz, až se i moje srdce ustrne, na které se ovšem budu vzhledem k jejich dostupnosti a vlastním zásadám navždy dívat jen na obrázku (-: ale přeci jen, rozmanitost mezi pejsky je dramatičtější, než mezi kočkami, které se liší hlavně barvou, tvarem hlavy a délkou srsti.
Vždycky jsem bezmezně obdivovala norskou lesní kočku, která mi připadá jako ztělesnění tajemství norských plání a touhy všech elfů tam ukrytých, a kočku zbarvení Něvská maškaráda (už jen to jméno). Ale stejně jako bych si vzala pejska pouze z útulku, stejně tak bych si pořídila kočičkou nějakou "osvědčenou metodou" typu kupa koťat u známých, kteří je nechtějí topit, poťouchlý přitoulanec nebo útulek. Důvod ovšem není, že mám něco proti čistokrevným kočkám, vůbec ne, ale mám něco proti lidem, kteří tyto kočky reprodukují jako Baťa cvičky a prodávají za tisíce - viz. nabídky na inzertních webech zdarma.
Zrovna jsem se chystala vložit nabídku jedné opuštěné číčy, když jsem si všimla, že se v přehledu inzerátů střídají dva základní typy - opuštěné kočičky z útulků, cena = očkování a náklady (do 600,-), které se dívají z fotografií plachýma a zraněnýma očima, a "prodám britská modrá koťata bez PP po rodičích s PP, cena 4-5000 Kč." Musím říci, že když člověk vidí ve změti naprosto opuštěných, bezmocných a na trochu naděje, dobrou vůli a náruč čekajících kočiček, kterých jsou plné útulky a z nichž mnohé jsou nádherná a unikátní zvířata, inzeráty chronických množitelů koček, kteří prostě u někoho koupí kočku a kocoura s průkazem původu, což znamená, že člověk, co jim zvíře prodal aspoň musel objezdit výstavy, je registrovaná chovatelská stanice FIFE a ASPOŇ NĚJAK to vypadá, a pak je nakrtývají a nakrývají, a dokud "dávají," tak prodávají "čistokrevná" koťata, když "koček je už tak dost" - tak se mi prostě obrací žaludek. Musím říci, že mi připadá skoro jako hřích ignorovat opuštěné kočky a koupit si "čistokrevnou" jenom proto, abych si dokázal, že na to mám, ale zároveň za ni nedám tolik jako za kočku s průkazem původu, protože to není kšeft. Neumím si představit vlastní svědomí - sázet mezi obrázky naprosto opuštěných koček inzerát na namnožená koťata, která nejsou nic víc, než nešťastným produktem touhy snadno zbohatnout. Je úplně jedno, jestli jsou krmena značkovým kanadským krmivem nebo játry, pokud nemám dostatek odpovědnosti, abych respektoval "kočičí situaci" u nás, kdy přetékají útulky a bezcitně se topí narození nechtěnci, ale ještě namnožuji koťata a prodávám je za tisíce - 4000/kus, v průměrném vrhu je 3,88 kotěte, na zdanění zapomeňte - 16 000 čistá ruka; tomu se říká kšeft.
Nechápej mne, laskavý čtenáři, špatně: Moje sestra má nádherného čistokrevného kocoura s průkazem původu s nadprůměrnými výstavními úspěchy, a vzala si ho od majitelky, která za něj dala dva platy ve chvíli, kdy už si ho nemohla dál nechat a kdy byl kocour navíc nemocný. Investovala do veterinární péče další půlku platu, a celá rodina jejího "chrochtacího" kocourka miluje a mazlí se s ním, kdykoli zrovna nespí. Ale nikdy by ji ani nenapadlo si ho jít cíleně koupit, vzala si ho proto, že majitelka byla nešťastná a ozvala se, a kocour v nastalých podmínkách trpěl, tedy naprostou náhodou.
Co tím chce rozezlený básník říci? Proč to je legální - prodávat zvířata bez průkazu původu, která někdo namnoží jen proto, že v televizi běží reklama s takovým plemenem a někomu se bude zdát, že se mu hodí ke gauči? Neexistuje kontrola, kolik koťat vyprodukuje (registrované stanice musí zvířata evidovat), v jakém jsou zdravotním stavu, zisk nezdaní, aby se aspoň částečně přispělo do peněz, z kterých se platí aspoň městské útulky, zkrátka je to s prominutím "prasárna" a apeluji na čtenáře: Pokud toužíte po čistokrevné kočce, berte si pouze tu s průkazem původu, a někdy není špatný nápad napsat do útulku, o které plemeno máte zájem a útulek Vám může jednak doporučit slušného chovatele a navíc někoho, kdo mu pravidelně pomáhá. Je to sice pár tisíc navíc, ale jestli dáte za kočku bez papírů 3500 nebo 5000 s papíry snad takový rozdíl a ruina rodinného rozpočtu není, a když to tak budou dělat všichni, "bezpapírový" chov zanikne.
Proč neexistuje chovatelká etika? Protože není potřeba; dokud se ty "koťata bez PP po rodičích s PP" (obvykle navíc pouze s ilustračními fotografiemi) prodají, tak nebude existovat, a lidé místo aby se registrovali jako chovatelské stanice, evidovali koťata a přistupovali k nim aspoň trochu zodpovědně, je prostě namnoží, za tisíce prodají bez ohledu na jejich možný budoucí stav a je jim to všechno jedno. Podporovat tohle kvůli pár tisícům, když už ty peníze za čistokrevnou kočku stejně chci dát - to je skoro ubohé. Nakonec při pohledu na opuštěné kočičky a koťata bez PP člověk váhá, kdo je větší obět lidské zlovůle. Nepodporujte množení koček, pokud je máte aspoň trochu rádi. Ta tisícovka navíc za to nestojí.
Děkuji všem za přečtení, a prosím, věřte, že většina koček v útulku nejsou zubožené polomrtvoly, ale nádherná, důstojná a unikátní zvířata, s trochou trpělivosti je navíc možné si na nějakou stříbrnou číču počkat, ona se nějaká objeví. Navíc pokud někdo vykládá, jak má "britskou lila s tečkováním za osm tisíc," dritvá většina lidí netuší, ani jak vypadá a řeknou si, že jste magor vyhazovat takové peníze za kočku, ale když řekne "no mám mourka z útulku," tak jednak si umí všichni představit spokojeného kocoura, a jednak lze obvykle čekat náklonost a respekt k takovému člověku. Kočky jsou totiž úžasné všechny, ale když se k zájmu o ně přidá i kousek dobra, je z toho nejen radost z nového miláčka, ale neobvykle dobrý pocit z toho, že jsou věci aspoň o něco správněji.